Text: Eva Urbanová, čtení na 10 minut

Text o smysluplném či chcete-li „pomalém“ cestování mám již delší dobu v hlavě. Chtěla jsem si prožít ještě jednu letní cestu a s nabytými zkušenostmi naplánovat tu příští, aby vše uzrálo, jak má. Úvodem bych chtěla říct, že cestování a poznávání nových kultur miluji. Slovy Marka Twaina, cestování je pro mě „smrtelnou ranou předsudkům a omezenosti“. Otevírá srdce i obzory. Exotické destinace a jejich kultury mne inspirovaly v tom, co jsem před osmi lety začala dělat, můj první byznys plán vznikl nad Atlantikem a s cestováním mám spojeny i své nejkrásnější zážitky, chvíle odvahy i dojetí nad tím, jak krásná naše Země je. Jako student jsem necestovala dost. Prázdniny jsem trávila brigádami a do pracovního procesu jsem vklouzla rychleji, než bývá zvykem v dnešní „flexibilní“ době. Můj „bucket list“ je tak stále celkem plný. Z cestování se však mezitím stalo citlivé a důležité téma. V přímém přenosu vidíme, jakou ekologickou i kulturní tragédii působí masový turismus. Ročně cestuje vzduchem přes čtyři miliardy lidí (cca 130% nárůst za posledních 15 let). Mnoho z nich letí za zábavou, nepromyšleně, impulzivně. Autentické destinace se změnily v zábavní parky plné vizuálního spamu, v honbě za penězi jsou ničena pobřeží a kultury ztrácejí svébytnost i tvář. Jsou místa, kam se již dnes nedoporučuje cestovat vůbec, a do Oxfordského slovníku v roce 2018 přibylo nové slovo: „overturism“.  Dopady tohoto fenoménu se liší dle destinací. K těm hlavním patří nedostatek vody v zemích, kde vznikly rozsáhlé resorty a golfová hřiště, neregulované zastavování cenné půdy, nárůst kriminality, zneužívání dětí (žebrání), týrání zvířat v atrakcích, zničené korály, znečištění vod i faktická „neobyvatelnost“ některých částí metropolí v důsledku přetíženosti a vysokých cen. Můžeme namítnout, že přínosem turismu je přísun peněz. Ty však často neputují k místní komunitě, ale na výstavbu řetězcových hotelů a „westernizaci“ navštěvovaných míst. A tak pokud jste v poslední době navštívili Bali, Marrákeš, Karlův most, Dubrovník či Mount Everest, víte, o čem je řeč. Turismem devastovných míst jsou dnes již tisíce. Někde si s přílivem turismu poradili (Amsterdam) či bojují (Island). Jinde je situace nenávratně ztracena. 

dsc_1256-e1466843722777.jpg

Podobně jako u rychloobrátkové módy či fast-foodu se vytratila podstata a z cestování se pro mnoho lidí stala spotřební věc a doslova instantní povyražení. Možnost vše sdílet a získávat tak jisté „cestovní trofeje“ přitahuje pod vlivem trendů nesmyslné množství lidí na stejná místa. I já jsem měla tendenci propadat lákavým „eurovíkendům“. Bylo osvobozující jen tak si někam zaletět, uniknout na chvíli z reality. A třeba si to i ospravedlnit prací, hledáním inspirace, zaslouženým odpočinkem. Věřím, že čím dál více z nás vnímá, že takové cestování nemá smysl a v důsledku mnohem více bere, než dává. Pět minut po dvanácté tak chceme šlápnout na brzdu. Podobně jako v ostatních oblastech našeho životního stylu, od jídla, přes oblečení, pracovní poslání a nakonec i mezilidské vztahy, hledáme ten správný balanc. Bez ztráty radosti, ve prospěch hloubky. Cestovat „méně, ale lépe“. Jak na to? 

19932785_1471064182975644_5740974444013158400_n.jpg

Osobně věřím, že důležitou součástí jakékoli cesty je i období, které jí předchází. Od momentu, kdy se rozhodneme někam jet, až do chvíle, než se poprvé probudíme tam, kde jsme si to vysnili. Těšit se na něco je nesmírně povzbuzující a pro mě naprosto nedílnou součástí cestování. Slyšela jsem, že těšení může tvořit i pomyslných 80% veškeré radosti z cesty. To  však asi každý vnímá jinak. Od doby, co mám děti, jsem ráda, když se můžeme na společnou cestu těšit alespoň několik měsíců. Náš osobní život je spjatý s chodem NILY. Jako rodina proto cestujeme v červenci a v lednu. Asi vás nepřekvapí, že už teď vím, kam pojedeme příště. Smysluplné cestovaní pro mě začíná pečlivým výběrem destinace. Nemusí být nutně odlehlá, netradiční či mimo sezónu, ačkoli já mám taková místa a načasování nejraději. Spíše zvažuji, jaký účel má cesta splnit pro ty, kdo na ni pojedou. S tím souvisí i plánování její délky. Myslím si, že výběr destinace by měl odpovídat času, který si v ní můžeme dovolit strávit bez toho, abychom ji turisticky „konzumovali“ a v jistém smyslu zneužili. A naopak: sníme-li o konkrétní destinaci, má smysl si počkat, až na cestu do ní budeme mít dost času. Něco jako dvoutýdenní cesta do Indie pro mne zcela postrádá smysl. Za tu dobu hrozí, že se akorát vyděsím, nepochopím, vrátím se s předsudky a vyčerpaná. Mám-li nové místo prožít, musím být schopna se tam trochu zastavit, flákat, zažít každodennost a nudu. Pochopit, kde vlastně jsem. A hlavně mi to musí stát i za tu ekologickou stopu, které se nelze vyhnout. Dovolená, která mi změnila život, trvala šest týdnů a odehrávala se (s výjimkou několika výletů) v jednom malém městě amerického středozápadu. Vrátím-li se však k našim rodinným cestám, snažím se udělat si volno alespoň na tři týdny. Ne vždy se mi to podaří a v tom případě maximálně zužuji okruh toho, co se má stihnout. To mne vede k vyhledávání míst, která jsou spíše neobjevená. Prozatím zůstáváme v Evropě. Věřím, že exotické destinace by měly být děti schopny zrale vnímat a prožít a máme-li někam cestovat přes moře a oceány, chci si na to udělat čas v řádech spíše dvou měsíců i déle, a tak tu první plánuji až na rok 2021. Pokud jste právě získali pocit, že ve mně není ani špetka spontaneity, pak máte asi pravdu. Tedy co se cestování týče. Přesto se s vámi chci podělit i o pár praktických tipů. 

35576049_460492241064172_1427523266628550656_n.jpg

Moc ráda vyhledávám ubytování na webu Secret Places a ještě raději do vyhledávače zadávám spojení typu „underrated destinations“. Cestujeme-li s dětmi, vím, že zvládneme dojezd kolem dvanácti hodin, takže si na mapě dělám pomyslnou kružnici a koukám s otevřenou myslí do všech vzdáleností i směrů. To nás zavedlo na kouzelné ostrovy Schiermonnikoog a Ameland v Holandsku i do francouzských Cévennes. Naše děti jsou ještě malé, takže nám více vyhovuje zůstat po celou dobu na jednom místě. V Holandsku jsme bydleli v zrekonstruované školce ve vesnici Wierum. Ve Francii jsme si pronajali domek ve vesnici Aumont Aubrac. Obě místa byla skvělá a jejich cena mezitím díky spokojenosti návštěvníků značně stoupla. Na Airbnb se mi vždy vyplatilo hledat ve velkém předstihu a spíše než podle destinací procházet „rare finds“ v nějakém širším geografickém okruhu. Ač mám své výhrady k negativním dopadům Airbnb na některé (spíše městské) destinace, líbí se mi, že tam lze objevit místa spojená se zajímavými lidmi. Majitelé školky v Holandsku jsou příznivci domácího vzdělávání a jejich pět dětí se o ty naše skvěle postaralo. Tuto zimu budeme tři týdny bydlet v jurtě, kterou na mém milovaném ostrově Lanzarote (ano, poletíme, k tomu níže) pronajímá textilní výtvarnice a budeme mít s dětmi šanci zkusit si práci na stavu a něco si ušít. Lidé, které potkáme, jsou pro mne stejně důležití, jako krása místa, které navštívím. A jsem ráda, když jich není mnoho. Kriticky přetížené Algarve na jihu Portugalska jsme navštívili v lednu. My a zhruba čtyři další rodiny. Hned bych jela znova! Ale tipů na skvělé destinace máte jistě dost. Vyhovuje mi, že cestováním po vlastní ose redukujeme i naši ekostopu a minimálně netvoříme více odpadu, než bychom produkovali doma. Ne že bych s ní byla bůhvíjak spokojena, ale jsem ráda, když se zlepšujeme, a nechci, aby naše dovolené byly výjimkami, kdy „je to jedno“. Před cestou se dívám, kde jsou v okolí našeho ubytování k mání lokální produkty a zda je někde bezobalový či bio obchod. Vaříme si sami a jíme tam, kde vaří z lokálních surovin. Ještě bezdětní jsme s nadšením vyzkoušeli i Home Exchange a byla to krásná zkušenost. Uběhlo mezitím hodně času, ale myslím si, že pro delší cestu do Spojených států to je stále skvělá varianta, neboť s bydlením je často v balíčku i auto a člověka to může zavát tam, kde zažije to pravé „nízké nebe nad obzorem“ bez toho, aby během deseti dnů nutně viděl všechny národní parky. Mám pocit, že teprve když toho člověk moc neplánuje a neočekává, věci se začnou dít samy

26407491_966450940180714_6846819232995344384_n.jpg

A nakonec: to v poslední době tolik skloňované létání. Negativní dopady letecké přepravy jsou již obecně známy a každý náš let přírodu dost bolí (o trajektech a plavbách na zaoceánských kolosech raději ani nemluvit). Uhlíková stopa smázne šmahem veškeré naše snažení chovat se šetrněji. Zde není jiné cesty než létat méně. Opět si myslím, že prvním krokem je zkrátka dobře plánovat. Odolat tlaku reklamy a levným letenkám a mít to trochu pevněji v rukou. Díky webu Ecopassenger si můžete srovnat, zda je z pohledu dopadů na životní prostředí lepší do vaší destinace cestovat vlakem, autem či letadlem. V rámci Evropy je zdaleka nejlepší cestovat vlakem, cesta autem bude často na druhém místě a skoro bez výjimky letadlo na posledním, nejhorším. Letadlo může být šetrnější, pokud vyrážíte na ostrovy, kam byste jinak museli dojet trajektem. Jako rodina jsme se doma shodli na tom, že letecky se někam přepravíme maximálně jednou ročně, pokud vůbec. Příští rok v lednu tak naším cílem bude výše zmíněné Lanzarote a (doufám!) kamínkama vyhřátá jurtička. Vím, je to trochu troufalé, napsat tento text a přitom v zimě letět na jih. Jsem připravena čelit kritice. Z mého pohledu jsem si na to své pomyslné míle „ušetřila“ a chci si to dovolit. Píšu to sem záměrně jako ilustraci podobného principu, za kterým si stojím i v módě. Že smysluplnost není nutně o askezi, je o míře, kvalitě a respektu. A také o tom, že to, co si dopřejeme, trvale obohatí a zkvalitní náš život. Jako vždy a se vším, naše snažení bychom měli vnímat jako cestu, která nikdy nekončí. Možná dnes není v našich možnostech či nemáme tu vůli udělat vše „správně“. Ale nejsme lhostejní. A to je vždy ten správný začátek. Přeji vám vše dobré na vaši příští smysluplnou cestu!

img_1217.jpg

Komentáře