V zastavení někdy pocítíme ten nejintenzivnější pohyb

Co Vám v současné době dělá radost nebo vnáší klid do duše?

Momentálně jsem po nějaké době opět v Lisabonu. Ten moment, kdy člověk ráno po příletu otevře těžké dřevěné okenice, vyběhne do místní tržnice s prázdným košíkem a přinese domů plný, je obtížně popsatelný, alespoň pro mě. Vždy mě jemně dojímá, jak se po pár týdnech, měsících opět obejmu s prodavačem zeleniny, který má malý obchůdek naproti našemu domu, jak mi květinářka Sandra daruje sukulent, když jdu kolem jejího květinářství, kde právě vykládá květiny, nebo když zůstanu na kus řeči a kávu Galão na rohu v obchůdku Mylla, který vlastní Dánka Anna. Oči, zrak, stejně jako ostatní smysly během pár dní přivyknou všemu, co nás obklopuje, proto mám nejraději ty první dny na staronovém místě. Proto mám ráda i návštěvy naprosto běžných míst, na kterých jsem dosud nebyla. A nejraději mám prostory, kde to dýchá duší lidí, kteří je tvoří, ať je to malý antikvariát, starožitnictví, nebo obchod s designem, kde prodávající dokážou vyprávět příběh věcí a zejména jejich tvůrců.

Tak jako je moje sestra absolutní minimalistka, já se ráda vážu na mnoho maličkostí. Jsem celoživotní sběratelka, počínaje starými knihami, archivní listovou korespondencí, tradičním oděvem, poháry na stopkách z meziválečného období až po ručně malované talíře, a to bychom ještě mohli pokračovat. Sběratel sbírá to, čím sám je. To třídění, propojování a vyčleňování je však u mě vždy spjato s principem hlubšího pronikání k podstatě, ke kořenům. Ráda bádám, hledám, dozvídám se, hasím hlad rozhovory na jakékoli téma. Každé ráno se budím s obrovskou zvědavostí, apetitem po střípcích čehokoli, co tvoří lidské stopy. A co mi vnáší kromě rodiny a práce klid do duše? Je to blízkost, někdy i zdánlivě neznámých lidí, kteří se často stanou přáteli.

Žila jste na různých místech v zahraničí – v Holandsku, Portugalsku. Už ve 14 letech jste se ocitla sama ve Vídni, kde jste studovala gymnázium. Co Vám konkrétně toto období dalo do života? Jak z něj čerpáte?

Když jsem se jako čtrnáctiletá ocitla ve velkém bytě v prvním vídeňském okrsku, stala jsem se součástí komunity žen, které byly navzájem tak odlišné, jak si jen dokážete představit. Jeden pán s dobrým srdcem se tehdy rozhodl, že jeden ze svých obrovských restituovaných historických bytů pronajme sociálně znevýhodněným ženám, například zasaženým válkou (byl to konec 90. let, kdy se nacházelo ve Vídni mnoho lidí prchajících z bývalé Jugoslávie), nebo studentkám ze zemí, které byly do převratu za tzv. železnou oponou. Bylo mi čtrnáct let a náhle jsem pocítila velkou svobodu – takovou tu opravdovou. Současně jsem cítila důvěru rodičů a možnost vrátit se do svého dětského pokoje. Můj vztah s rodiči byl a stále je založen zejména na podpoře, důvěře, lásce, proto jsem i v té době věděla, že smím cokoli, a právě proto jsem neměla nikdy nutkání to zneužívat.

Byla jsem poměrně introvertní typ dospívající dívky, která byla ponořená v knihách, v historii. Už tehdy jsem byla nesmírně zvědavá a ten můj dechberoucí, někdy palčivý pocit hledání informací je dodnes pro mě jistým motorem. Jak říkal můj dědeček, partyzán, plukovník letectva, který odešel z tohoto světa ve svých devadesáti čtyřech letech: „Všichni víme všechno, jen si to někdy zapomínáme předávat.“ Ráda přijímám, ráda odevzdávám. Člověk může klidně zůstat na jednom místě, v jednom městě, a dokonce na rádiu tří ulic zažít víc než někdo, kdo mění destinaci každý týden. Ráda pozoruji fasády, vyptávám se a zůstávám přikovaná náhlým pochopením. To se samozřejmě nestává denně, ale už v samotném „zastavení se“ často nacházíme něco velmi silného, ten nejintenzivnější pohyb. Toužíme-li po velkých krocích, mnohdy nám právě uvědomělé zastavení se a následné hledání přinese v tom neviditelném chvění správný směr. Není třeba procestovat celý svět, stačí kráčet po ulici a poslouchat zvuk těla a duše. Toto není věc každodenní, ale když se to stane, jásám.

Co z Vaší domoviny Vám na cestách nejvíce chybělo?

Přestože jsem studium na základní škole, gymnáziu i vysoké škole strávila v zahraničí, vždy jsem si v sobě nesla takovou tu kunderovskou lítost, ono stýskání po domově, na druhou stranu mě těšilo, že až se vyučím, budu se moct vrátit. Dnes po těch letech venku opravdu vím, kde je mé srdce nejšťastnější – někde pod obsypanou starou jabloní nebo na louce za Turíkem, kde máme chalupu. Nepotřebuji v podstatě nic, ale pokud by mi bylo dlouhodobě odepřeno to jablko ze staré jabloně, velmi bych strádala. Okurkový salát s koprem, ořechy ze stromu, který znám, les, vzduch, voda i ta hlína. Cítím jinak, když se v ní hrabkám doma a když do ní zabořím prsty jinde, v cizině, i když otázka vzduchu, vody a země je zcela jasně věcí společnou. V této době snad ještě více než kdykoli předtím. A pak je to jazyk, ve kterém cítím, přemýšlím, sním, mluvím, píšu.

Mateřský jazyk tvoří zčásti moje DNA, myslím, že nejsem jediná, kdo to tak má. Často když v zahraničí potkám Slováky, okamžitě jsme si díky jazyku blízcí, jako bychom se poznali už dávno předtím, navazuji s nimi jiné druhy vztahů ve srovnání s těmi, s nimiž na úrovni jazyka zůstáváme v nějakém meziprostoru, jakkoli bychom ho ovládali. Jsou to vztahy domácí, hlubší. Toto pociťuji velmi podobně, i pokud jde o Čechy – není pro mě klišé říct, že jsme sestry a bratři. Myslím, že mnohé ovlivňují kulturologická východiska, a jazyk je jedním z hlavních pilířů porozumění. Jakkoli dobře ovládáme cizí jazyk, neprochází k nám tak hluboko jako ten, jehož odstíny nejen ovládáme, ale umíme v nich tancovat, rozlišovat nejjemnější nuance – a ty nás spojují, protože pronikají do systému našich nejhlubších vjemů.

Láska k historii, zvykům a tradicím hraje ve Vašem životě velkou roli. Má toto Vaše nastavení kořeny v dětství? 

Jsem hrdá Středoevropanka, Slovenka, Bratislavanka, která prožila dětství částečně na vesnici, a to, že jsem mohla vyrůstat mezi slepicemi, předoucími kočkami, poslouchat s pradědečkem Františkem melodie z jeho malého tranzistoru, zatímco on pletl proutěné košíky a klonky, to mi dalo nesmírně mnoho. Poslouchali jsme nádech a výdech země, věděli jsme, kdy bude pršet, nepotřebovali jsme meteorologické předpovědi. Komora byla plná bylinek, prababička Matilda se řídila tím, co převzala od svých předků. Téměř na každou bolístku uměla využít pomoci z přírody. Když se teď zpětně dívám na život své babičky Mařenky, každé její konání bylo maximálně udržitelné, i když tehdy tento termín nebyl součástí běžného jazyka. S vodou se šetřilo, vše se používalo až do rozpadnutí, jídlem se neplýtvalo. Ať to byl provázek, obal od mléka nebo papírová krabička, vždy věděla, jak danou věc využít a vdechnout jí nový život.

Vytváříte si i své vlastní rodinné tradice? Jak například slavíte Vánoce?

Co se týče Vánoc, přebrala jsem téměř všechny zvyklosti po mé mamince, babičce, prababičce. Nejde však ani tak moc o jednotlivé zvyky, písně, jídla, jde o pochopení a naplnění toho pro mě zásadního – nespěchat za ničím, jen vychutnávat vzácný čas v kruhu nejbližších. Hodně vzpomínáme, ale to dělám s Emilkou v průběhu celého roku. Narodila se v roce 2016, ale umí dopodrobna popsat zahradu, ve které vyrůstala moje babička Maria, ví, kolik měli kraviček, co v zahradě rostlo, jak žili, jak snídali, jak zářily hvězdy, když babička seděla na lavičce ve strážném domečku u kolejí, tzv. vochterni (pradědeček byl železničář), jak vařili mýdlo a které písně hrála na harmonice. Babičku nahrávám poslední roky a nahrávky o jejím životě mám přepsané, protože co není na papíře, to často vybledne, nebo se vzpomínka mění, bledne, až docela vymizí.

Uchovávání vzpomínek a péče o paměť – individuální i kolektivní – považuji za velmi důležitý proces. Tolik se můžeme naučit z historie, tolik můžeme pochopit a díky pochopení všech krutostí i radostí umíme mnohé relativizovat i řešit. Kolik toho naši předkové museli překonat, zdolat, jak tristní jen život byl, těžký, někdy až neúnosný. Mnohé základní problémy zůstávají a nemění se. Motivy jako láska, zrada, vina, křivda, krev, země, moc, hloupost, lidskost, to vše je v mnoha směrech v samotném prožívání takové jako před sto, pěti sty lety, ale v mnohém se posouváme výrazně vpřed. Mnohé se za poslední roky detabuizuje, aktivismus ve směru správných věcí je mnohem komplexnější než v minulosti. Stále více lidí je společensky zodpovědných, otevřených, dokonce někdy i přes bolest a nepochopení upřímných, nejen bdělých, ale nezdolně vitálních v hledání cesty, jak nepokořit, neporazit naše svobody, naše práva, náš smysl bytí, který je vázán na respekt, přijetí a humánnost. Otázka bezpečí je zcela zásadní, lidé patřící k většině stále více bojují za práva menšin, a to mě uklidňuje. A v dobách dezinformací, krutosti, bestiality, která se odehrává za našimi hranicemi, a nejen za nimi, je pro mě důležité každý den děkovat za tyto hodnoty, za tyto lidi.

Jste sběratelkou a znalkyní slovenských lidových krojů, před několika lety jste dokonce uspořádala v Bratislavě výstavu. Jak vnímáte současný zvýšený zájem o tradice? 

Odjakživa mě přitahovala obdivuhodná zručnost a trpělivost uchovaná ve stopách našich předků, v předmětech, které sice ztratily své majitele, často i využití, ale dodnes hrdě nesou své vzácné příběhy. Mnohé by ovšem bylo definitivně ztraceno a zapomenuto, kdyby neexistovalo pár lidí, kteří se léta této oblasti pokorně a odhodlaně věnují. Momentálně stále zaznamenáváme „boom“ kolem tradic, kdy se často dostávají ke slovu i tací, kteří jsou sice hluční, ale jejich hlas nestojí na pilířích poznání. Nacházíme se v době, kdy se sice často skloňuje slovo tradice, ale mnozí zůstanou jen u toho slova. To však říkal už Tomáš Garrigue Masaryk ve třicátých letech minulého století: „Máme plná ústa tradice, ale poznat ji, to ne.“ Jsem však opravdu šťastná, že se za poslední roky probudilo téma tradic, zvyklostí, krojů, ale s tím se bohužel otevřely brány i různým spekulantům, kteří se na tomto citlivém tématu přiživují.

Oblékáte se do kroje? A pokud ano, co cítíte, když ho máte na sobě?

Byly časy, kdy jsem se dávala ustrojit do krojů ze své sbírky, někdy oblékání trvalo několik hodin a dodnes jsem šťastná, že mi vždy velmi výrazně pomáhali lokální patrioti, abychom kroj odprezentovali správně. Kroj totiž s sebou nese celý systém znaků, odívání podléhalo striktním pravidlům. Tím, že pracuji s původními, tedy autentickými tradičními oděvy, a ne s jejich stylizovanými variantami, je udržení pravidel toho původního v odívání skutečně nesnadné. Další věc je, že s popularizací krojů jsem začala v dobách, kdy se kroje vyhazovaly, pálily, kdy byly vnímány jako něco nemoderního a přežitého. Když jsem poprvé přišla na Ples v Opeře v kroji po mé praprababičce, pamatuji si, že ne každý tento postoj vnímal pozitivně. Přesto se toto téma otevřelo, lidé se začali asi více zajímat o to, co obsahují jejich skříně po prababičkách.

Dodnes dostávám každý týden různé zprávy o tom, jak jednotlivé části kroje čistit, škrobit, lidé se mnou konzultují původ a já to zase řeším s mými blízkými v tomto odvětví. Ušli jsme dlouholetou cestu. Je mi však trochu líto, že mám dobře zpracovanou sbírku s rozsáhlými poznámkami, které jsem roky koncipovala s poslední generací, s etnografy, a tyto kousky jsou v krabicích u mámy, tatínka, tchyně, na chalupě. Léta jsem pracně kompletovala a hledala informace, ale dodnes jsou tyto kroje nevystaveny. Moje babička mi říká, možná až vyčítá, že se toho nedožije, a já jí to tak docela neumím vyvrátit. Ale někdy nám právě ty nejdůležitější věci zůstávají na delší dobu „zaparkované“. A snad to má i svůj smysl. Pokud bych ale měla možnost naklonovat se, jednoznačně by druhé moje já celé noci a dny řešilo sbírku, aby splnila svůj cíl a odpověděla tak na otázku, proč byla sbírka vlastně sestavena. Všechny kroje s každou drobnou součástí by byly zpřístupněny veřejnosti, neboť právě tehdy to má skutečný význam, pokud se z vlastního stane společné.

Váš manžel Branislav Šimončík působí jako fotograf pro portugalskou Vogue. Jaký je Váš vztah k high fashion a celému tomuto světu? 

Můj vztah k módě je stejný jako můj vztah k výtvarnému umění nebo literatuře. Pouze s tím rozdílem, že móda umí reagovat o něco rychleji než dobře napsaná kniha na téma, které si žádá své zpracování. Nikdy nezapomenu na přehlídku módního domu Balenciaga podzim/zima 2022 v Paříži, která začala básní recitovanou kreativním ředitelem Demnou Gvasaliem – jako 12letý byl jedním z více než 250 tisíc Gruzínců, kteří byli přinuceni opustit své domovy. Balenciaga byl prvním velkým módním domem, který se vymezil vůči ruské invazi na Ukrajině, ze svého IG profilu tehdy stáhli všechny fotografie a místo nich na něj zveřejnili ukrajinskou vlajku. Demna věnoval přehlídku nebojácnosti, odporu a vítězství lásky a míru. Dodnes si na ty verše pamatuji. Za jejich recitace modelky kráčely ve vánici: „Žij, Ukrajino, žij pro krásu, za sílu, za pravdu, za svobodu! Šum, Ukrajino, jako Tvé rodné lesy, jako vítr v širém poli.“ Módní svět má obrovskou sílu zkulturňovat a měnit chápání lidí, bohužel však i devastovat.

Velice se mi líbí Váš styl oblékání. Je plný výrazných barev, vyzařuje z něj hravost a energie. Jak byste popsala svůj šatník? A je pro Vás důležitý příběh toho, co máte na sobě?

To, co nosím, mě po vizuální stránce snad nejvíc vystihuje. Během let jsem si vybudovala šatník, který sezónně doplňuji jen o pár kousků. Někdy si za rok koupím jeden nebo dva kousky oblečení. Tak jako ve všem je pro mě důležité, kde věci vznikly, jaký mají původ. Mám mnoho věcí z míst, která jsem nikdy nenavštívila, a pravděpodobně ani nenavštívím. Jsou to například krojové součástky z Guatemaly, Vietnamu, Mosambiku, Afghánistánu. A co se týká značek, některé věci mám od designérů a designérek, které osobně znám nebo sleduji jejich tvorbu na dálku.

Je pro mě velmi důležité, z jakého materiálu je oblečení ušito. Mám ráda len, hedvábí, bavlnu, kašmír... Z Nily mám například oblíbený kašmírový svetr japonské značky Batoner. Vyroben byl v malé manufaktuře Okuyama Meiyasu, která sídlí na ostrově Honšú. Je to důkaz dokonalé řemeslné dovednosti. Svetr mám již léta a během zimních měsíců ho někdy nosím dokonce denně. Jsem přesvědčená, že i za dvacet let bude patřit k mým nejoblíbenějším kouskům. Jinak jsem milovnice Nehery, nejvíc věcí v mém šatníku pochází od této značky. Ať si obléknu od Nehery cokoli, cítím se jako v objetí, sebevědomá, ihned jsem ve své nejkomfortnější zóně. Roky sbírám náhrdelníky z různých koutů světa, mnohé nosím, některé opatruji – tak je to i u více než stoletých náhrdelníků, které jsem koupila během služební cesty v Nairobi.

Další Vaší velkou láskou je literatura, napsala jste několik knih pro děti i dospělé, máte doktorát v oboru literární věda. Jaké knihy ráda čtete? A stíháte číst?

V poslední fázi svého doktorského studia jsem byla natolik ponořená do práce, že jsem četla neustále jen knihy, dobový tisk, sekundární literaturu z období, které jsem zkoumala. Odvykla jsem si číst jen tak pro sebe, aniž by čtení bylo propojeno s prací. Bála jsem se, že se mi už nikdy nepodaří opět se zamilovat do čtení a prožívat to, co jsem měla možnost cítit například během období v nizozemském Utrechtu, kde jsem také studovala literaturu.

S příchodem Emilky jsem se zaměřila na dětské knihy. Čteme každý den před spaním, jsou to krásné okamžiky. Momentálně mám období grafických románů, je to docela jiný druh prožívání příběhu. Vedle německé meziválečné literatury vybraných autorů a autorek, které mapovaly depatetizujícím, až reportážním způsobem tep doby, mám hluboký a vřelý vztah k české literatuře. Vidím v ní hledání krás v každodennosti, jsou to Jan Neruda, Bohumil Hrabal, Ota Pavel a vaši doboví autoři, kteří dozajista na tuto poetiku navazují.

V letošním roce Vám vyšla monografie o Erichu Kästnerovi, který je v našich zemích známý především jako autor dětské literatury. Napsání takové publikace vyžaduje spoustu soustředěné práce. V jednom rozhovoru jste řekla, že inspirace je jedna věc, ale důležitější je pro Vás trpělivost a vytrvalost v ponoření se do tématu. Jak se Vám to daří? Jak se dostáváte do flow?

Byly to tiché noci trvající do rána, kdy jsem se kolem třetí sprchovala a uvědomovala si, že je řada takových lidí, kolegyň, kolegů, kteří spojili disciplínu s vášní pro danou věc. Co je nezdravé a s čím bojuji, je racionální pochopení nezbytnosti spánku. Podvádím sebe samu, když si slibuji, že brzy přijde čas na dostatečný spánek, jenže pak tady je ta palčivá touha pracovat na věcech méně viditelných, ale pro mě hodnotných.

Knihu o Erichu Kästnerovi jsem dokončovala začátkem roku v Lisabonu, kde je časový posun o jednu hodinu. Každý večer jsme si s redaktorkou knihy volávaly kolem jedné hodiny, tedy v jejím časovém pásmu kolem druhé hodiny v noci. V životě mám neskutečné štěstí na pár úžasných lidí, se kterými spolupracuji a kterým je jedno, kdy a za jakých okolností na věcech pracujeme. Kniha vyšla den po ruské invazi na Ukrajinu. Jsem ráda, že končí citátem, který jsem zadala grafickému designérovi doplnit na poslední chvíli. Kästnerova slova se mi totiž zdají být tak nadčasová: „Žádný národ a žádná elita nesmí složit ruce do klína a doufat, že v závažném případě, v tom nejvážnějším, bude nasnadě dostatečné množství hrdinů. [...] Hrozivé diktatury se dají porazit, než převezmou vládu. Je to záležitost kalendáře, ne heroismu.“

Vaší dceři Emilce je 6 let. Co byste si pro ni v životě přála?

I když se momentálně nacházíme v době, kdy není zcela jednoduché nezohledňovat geopolitickou situaci, situaci nekulturnosti a stav klimatické krize, zkusím odpovědět takto: Přeji si jak pro Emilku, tak pro každého člověka, aby byl silný, vnitřně svůj. Přeji si, aby nám nechyběl klid, láska, smysluplnost a vnitřní radost.