nila-coupleofprague-26.jpg

Text: Eva Urbanová, čtení na 5-10 minut

V létě roku 2014 jsem pro náš blog napsala text o podnikání s miminkem. Byl to takový trochu návod protkaný naším vlastním příběhem a za vším, co jsem napsala, si dodnes stojím. Navázala jsem na něj dvěma texty o tom, jak poznat, zda podnikání je cesta pro Vás, a s praktickými tipy, jak svou vizi realizovat. Všechno najdete tady. Ráda bych se s odstupem čtyř let k těmto tématům vrátila v trochu kratších úvahách. Ráda bych sdílela zejména to, díky čemu se mi pracuje i žije lépe, smysluplněji, a co by některým z Vás mohlo být k užitku. Prosím, dejte mi vědět, zda Vás to baví. Moje dnešní zamyšlení je na téma intuice.  

16906443_1842227919328877_6771884105358376960_n.jpg

Když jsem začínala a mé znalosti v oblasti retailu byly doslova nepopsaný papír, hledala jsem spoustu rad. Zjistila jsem, že lidé často radí s překvapivou lehkostí. Aplikují svou osobní zkušenost, jako by to bylo písmo svaté. Já často dělám to stejné. Postavíte-li přede mne mladé děvče, které si bude chtít uvázat na nohu kouli kamenného obchodu, vsadím boty, že jí to budu v první fázi rozmlouvat a v druhé části ji zavalím spoustou svých ověřených „manter“. Budování nezávislé retailové značky však bylo tehdy v Čechách pole neorané a mnoho konkrétních rad jsem nezískala. Musela jsem si tak vystačit s útlou knížkou „How to open your own shop“ a povzbudivou radou od kamaráda knihkupce, že pro dobrý obchod je na ulici prostor vždy. Způsob, jakým jsem začínala, byl proto v mnoha ohledech naivní a neobvyklý. Zpětně vidím, že začínat na zelené louce byla i trochu výhoda. Nezbývalo mi totiž, než se při rozhodování často řídit intuicí. Angličtina pro ni má termín „gut feeling“ a spojení „trust your guts“, které je snad ještě výmluvnější. Svým pocitům jsem tehdy naslouchala s lehkostí, protože na začátku o nic moc nešlo. Jak NILA rostla a s ní i odpovědnost za náš tým a plnění byznys plánu, začala moje vnímavost a důvěra vůči intuici slábnout. Musela jsem párkrát přijít o ranec peněz a nervů, abych pochopila, jak nesmírně je intuice důležitá a že ignorovat ji se nevyplácí. A proto to tady píšu.

Jsme evolučně vybaveni rozhodovat se rychle, správně a často ani nevíme, jak to děláme. Tento úsudek – intuice – je nabit informacemi a zkušenostmi, které jsou sice „naše“, jen je nedokážeme vědomě zařadit či na povel vyvolat. Intuice je experty popsána jako naše nevědomá inteligence. Její projev asi všichni známe. Silnější či slabší pocit někde v oblasti břicha, že něco „je ono, nebo není to ono“.

Problém často nastává tam, kde máme čas nad rozhodnutím přemýšlet, analyzovat ho a žádat někoho dalšího o radu. Nechápejte mne špatně. To samo o sobě je samozřejmě správně. Většinu věcí jen na základě intuice do důsledku nedomyslíme (například víme, že se nám něco líbí, ale nevíme, kolik to stojí a jaké jsou alternativy) a proto je určitě dobré věci trpělivě promýšlet a diskutovat. Nikdy bychom však neměli svůj vnitřní hlas umlčet, či ho nechat překřičet radami někoho dalšího. Jak se však dopracovat k tomu, že se zvládneme bez mrknutí a bezesných nocí neřídit i dobře míněnými a někdy i draze zaplacenými radami? Nebo naopak k tomu, že půjdeme do rozumem nepodloženého rizika? Kde získat sebevědomí pošramocené dlouholetou školní docházkou, někdy i výchovou či časem stráveným v náročném nebo svazujícím zaměstnání? 

Žádný zaručený recept pro Vás nemám. Zde je pár tipů, které pro mne fungují a jestli mohu poprosit a máte-li chuť, napište mi i Vy zase ty své. 

  • Snažím se vytvořit intuici prostor. Pokud něco zvažuji a musím se rozhodnout, snažím sama sebe postavit na první místo. Zní to sebestředně, ale v praktické rovině to může znamenat i velmi obyčejné věci. Dlouho mi to trvalo, ale dnes už velmi nerada cokoli rozhoduji ihned, hladová, vyčerpaná či ve špatné náladě. Neuznávám neřízené (a vlastně všechny) brainstormingy a pokud nemusím, nejednám o věcech v nepříjemném prostředí. V mém předchozím zaměstnání byly pro mne mužskou energíí vedené debaty zdrojem vzrušení i stresu, vedly však především k vyčerpání a často i k pocitům vyhoření a nesvobody. A ta intuici nesvědčí. 
  • Snažím se zbytečně nezdůvodňovat. Pokud cítím, že něco nebude fungovat nebo se mi to nelíbí, snažím se odolat všem pokušením to realizovat či lámat přes koleno. Učím se s klidem na svou intuici odvolat. Věřte mi, ne všichni jsou na to zatím připraveni :). Je totiž velice užitečné umět věci pojmenovat a kdo to umí, je společností vnímán jako odborník. Že to někdo neumí, však nicméně neznamená, že to nevidí/neslyší/necítí. Snažím se tedy necítit se trapně i pokud mi chybí slova. Někdy prostě stačí říci ano či ne. My jsme si v NILE zaběhli zkratku, že něco „je NILA“ nebo „není NILA“, často se bavíme o tom, zda něco cítíme/necítíme silně a vždy mám radost, když to slyším. 
  • Snažím se obklopovat podobně naladěnými lidmi. Zjistila jsem, že se mi tak lépe pracuje, žije a jakákoli rozhodnutí jsou pro mě snažší. Upřímně si myslím, že každý potřebuje mít v životě ty, kdo mu fandí a kterým může fandit nazpátek. Dlouho jsem si myslela, že to je luxus, který si nemohu dovolit. Že pokud je někdo skvělý a kvalifikovaný a může NILU někam posunout, moje pocity a jiné naladění musí stranou. Zpětně vidím, že to možné není. Obdobně jako v životě, i v zaměstnání se lépe existuje a napojuje na vnitřní hnutí bez vyčerpávajících vztahů a setkání. 
  • Snažím se příliš nesledovat konkurenci. Neznám většího zabijáka radosti a intuice, než sledování a analyzování toho, jak si vedou a co dělají jiní. Asi díky tomu, že NILA nebyla, alespoň zpočátku „stavěná“ na bůhvíjaký výkon a že jsem si dost srovnávání užila v předchozím zaměstnání, tohle mi celkem jde. Neříkám, že mě občas nepotrápí i nějaké to kopírování, ale v zájmu výše zmíněné dobré nálady, se snažím starat zejména o naši vlastní cestu.
  • Snažím se pravidelně získávat odstup. Slyšela jsem, že pro naladění intuice je dobrá jakákoli kreativní činnost, či cokoli co podněcuje naši zvědavost, zastavení, pozornost vůči detailu. V mém případě to znamená zejména cestování. Nadechnou se voňavého vzduchu v Marrákeši či projet se metrem v Paříži mne dobíjí víc než cokoli jiného. Se změnou prostředí vždy získávám nadhled a vnitřní svobodu. Vždyť i NILA samotná vznikla na cestě. 
  • A nakonec to nejdůležitější: snažím se držet svého záměru. Mé největší chyby v podnikání vždy souvisely s odklonem od záměru (vize), či s jeho absencí. Ať už se nabídlo něco jako jednodušší cesta, nebo měl někdo jinou představu a já si nechala zkroutit ruku, nebo strčila hlavu do písku před tím, že mi něco nesedí. Myslím si, že mít zvnitřněný záměr ve smyslu konkrétní představy výsledku je pro intuitivní jednání obrovská výhoda. Možná je to trochu jako při horské túře. Pokud vím, do jakého bodu chci dojít a v kolik hodin, přizpůsobím tomu přirozeně všechny „rozumové“ kroky: tempo, jídlo, trénink, vybavení i nasazení. Nepotřebuji soutěžit, nestresuji se příliš a nemusím až tak moc přemýšlet. A mám tak čas si to i užít. 

Přeji Vám krásný a úspěšný podzim, plný zajímavých setkání (nejen) s intuicí. Srdečně, E. 

Komentáře