15. díl. S Hanou a Viktorem Janišovými, o knihách a literatuře

Fotili jsme u Hany a Viktora doma, kde jinde než před knihovnou.

Původní, plné znění rozhovoru si můžete poslechnout přímo zde v článku nebo v aplikacích Spotify a Apple Podcasty.

Když přijdete k někomu na návštěvu, díváte se, jaké knihy doma mají?

Viktor: Ano, pro mě už je to automatická deformace. Vzpomínám si, když jsem byl poprvé v Anglii, dostal jsem se do krásného tudorovského domu z 16. století, kde byl vlastníkem bohatý rotarián. Já se tehdy zeptal, kde mají knihovnu, a oni mi ukázali tři knížky. Pro pána domu jednu, pro paní domu druhou a pak knížku o zahradnictví, a to bylo vše. Člověk se samozřejmě nemůže ubránit tomu, že lidi trochu kastuje nebo si je sám pro sebe ohodnotí podle knížek, které čtou a které si vybrali, aby jim dělaly společnost. Samozřejmě jsou i lidé, kteří si kupují knížky na metr jako doplněk do interiéru, ale i to se pozná a řekne vám to o lidech víc, než by oni sami chtěli.

Míříte k té knihovně automaticky?

Viktor: Jako tepelně naváděná raketa.

Co říkáte na trend minimalismu a knih? Třeba metoda Marie Kondo doporučuje mít doma jen určitý počet knih, které ve vás vzbuzují radost. Umíte si představit, že byste pod touto myšlenkou zredukovali u sebe doma jejich počet? A pokud ano, tak jak?

Hana: To si představit nedokážeme. Už jsme se dvakrát stěhovali a vždycky jsme si objednali to největší auto, protože má největší nosnost. Naposledy se mě dokonce ptali, jestli stěhujeme nějakou firmu, a já jsem řekla: ne, domácnost, jen máme hodně knih. Takže takové zbavování se nepřipadá v úvahu, i když já často říkám: jedna kniha do domu, dvě ven. Přece jen se v bytě hromadí a stropy nejsou až do nebes, ale knihy máme rádi a jsme jimi rádi obklopeni.

V: Já chápu, že někteří lidé se bez knih dost dobře obejdou, ale já naopak jimi potřebuju být obklopen tak jako okurka v láku, abych citoval Gustava Flauberta.

Vyrůstali jste v rodinách, kde tomu tak bylo?

V: Ano, já pocházím z dělnické rodiny, dělnické nikoli z vlastního rozhodnutí, ale z rozhodnutí komunistické věrchušky. Můj dědeček byl coby nepřítel lidu odsouzen na doživotí a matka nedostala žádné formální vzdělání a pracovala jako laborantka, můj otec byl umělecký kovář. Takže byste neočekávali větší množství knížek, ale měli jsme středně velkou knihovnu, kolem 300 až 400 knížek. Je zajímavé sledovat, kdy jejich přibývání zamrzlo. Myslím si, že u mojí maminky to bylo období, kdy začala mít děti. Ale děti to pak také později doplnily.

H: My jsme měli středně velkou knihovnu, pamatuju si, že ve dvou až třech řadách. Když jsem byla po škole doma sama, velmi ráda jsem se nořila do hlubin těch druhých a třetích řad. Občas jsem tam našla něco, z čeho moji rodiče nebyli moc nadšení, respektive měli pocit, že na tu knihu mám ještě čas. Třeba když jsem v sedmi letech našla Erbenovu Kytici a přečetla jsem s nadšením Polednici. Pak jsem také hodně času trávila v naší místní knihovně a půjčovala si knížky tam.

Když už jsme zmínili Marie Kondo, lidé řeší množství knížek i s ohledem na nedostatek prostoru. Může být ve Vašich očích alternativou čtečka?

V: Mě čtečka zachránila, já v ní mám dalších více než 2,5 tisíce knížek. Čtečka je výborná, protože máte knížky kdykoli s sebou. Ale vraťme se k otázce, co je to knížka? Jedná se jen o soubor písmen, nebo určitý artefakt? Máme tady nakladatelství, která dělají opravdu krásné knížky, z kterých mohou mít čtenáři přímo fyzický požitek. A také na nich vidí, že jejich vydání věnovala spousta dalších lidí velké úsilí.

H: Knižní kultura u nás má hluboké kořeny a myslím, že není dobře se o ni úplně připravit tím, že zredukuji čtení jen do formátu čtečky. Občas je to taktilní potěšení držet knihu a obracet papír opravdu nezastupitelné a dodává čtení další rozměr. Já osobně jsem si na čtečku nezvykla.

Jak přistupujete k nakupování knih v knihkupectví versus nákup v e-shopu?

H: Musím říct, že díky e-shopům se naštěstí řada nakladatelů i během pandemie udržela. Určitě je dobře, že tady ta možnost je. Zároveň ale zážitek z fyzického nákupu je podobný, jako když si jdete třeba do Nily koupit něco na sebe. To, že si zboží prohlédnete na internetu, je fajn, ale to, že jdete do obchodu a zaměstnáte přitom všechny svoje smysly, je něco, co internet nepřenese. A platí to nejen o nakupování.

Jak poznáte dobrou knížku?

H: Co se týče překladové literatury, vybírám si podle jmen překladatelů a podle nakladatelů. To je pro mě jistá záruka toho, že ta knížka bude kvalitně, pečlivě připravená. A co pak ve Vás knížka musí vzbuzovat, aby si člověk řekl: Tohle byla opravdu pecka.

H: Pro mě je to pecka, když na ni myslím ještě několik dní nebo týdnů poté a nechce se mi pouštět se do další knihy. Nechávám v sobě ten příběh doznít.

V: Já jdu po dobrém příběhu, po uvěřitelných postavách s uvěřitelnými motivacemi, po světě, který vám připadá opět uvěřitelný nebo dobře sklenutý, a snažím se najít knížky, které jsou originální. To je však čím dál těžší, čím víc člověk čte. Chci knížky, které mě překvapí a které trochu zproblematizují můj vztah k realitě.

Někde jsem četla, že se třicet, v některých případech i víc procent knižní produkce vůbec neprodá a vrací se zpátky do vydavatelství. Vnímám to jako součást trendu obrovské nadprodukce a následného ničení věcí, které vyrobíme a už je nepotřebujeme. Kde jsou příčiny tohoto jevu, konkrétně u knih?

H: Máme svobodný a úplně volný trh, na kterém působí přes 7 000 nakladatelství, 2 000 z nich vydá alespoň jednu knihu do roka. A dvacet nakladatelství jsou velcí hráči, kteří vydají přes sto knih ročně.

V: Tohle nemůžete řídit, nemáte tady centrální trh, kde by pan ředitel řekl: Dost bylo literatury, omezíme její přítok pod 20 %. To, že je tady jistá nadprodukce, je jen rubová stránka mince. Líc té mince je, že máte ohromný výběr. Ať už chcete či nechcete, přijdete do velkého knihkupectví a tam najdete nabídku přes 40 tisíc titulů. Takže veškerá vaše myslitelná přání jsou prakticky splněna. Nevýhoda spočívá v tom, že už ani lidé z branže nedokážou v hlavě obsáhnout celý trh, ani knihkupci ne. Zákazník je odkázán na sebe, musí si udělat vlastní výzkum toho, co chce.

Pamatujete si na nějakou určující knížku z Vašeho dětství nebo raného mládí, něco, co Vás ke čtení přitáhlo?

H: Pro mě to byla Kytice a Robinson Crusoe s ilustracemi Zdeňka Buriana, které, když se vrátím oklikou zpátky, ze čtečky opravdu nedostanete. I ilustrace jsou velmi důležitou součástí zejména dětských knih. A myslím si, že dodnes si při vyslovení jména Helena Zmatlíková spousta českých čtenářů vybaví vzpomínky, jež zažili spolu s knížkami, které ilustrovala.

Čtete je i svým dětem? Jak vlastně vybíráte knížky pro děti?

H: Ano, čteme. Podle mě jsou děti zhruba do osmi let tvárné a rády si poslechnou, co jim čtou rodiče. Pak už se to láme. Našemu synovi je teď jedenáct let a to ode mě vyžaduje určité ponoření se do dětské literatury, abych ho mohla ve výběru trochu nasměrovat, pomoct mu vybrat, co by ho mohlo zajímat.

Nejsem si jistá, nakolik současné děti rozumí jazyku knížek, které jsem v dětství četla já. Moje děti jsou ještě ve školkovém věku, a když jsem pro ně vybrala pohádky od Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové, měla jsem pocit, že tomu jazyku prostě nerozumí. Čtete a vysvětlujete dětem i tyto starší knihy?

V: Já jsem zásadně proti tomu, aby se dětem jazyk těchto knížek cíleně zjednodušoval. Jistě je to i otázka míry, ale děti jsou jako houby a dokážou nasáknout spoustu věcí ze svého prostředí. S trochou vlastní motivace se toho naučí opravdu hodně. Takže pokud jim to budeme cíleně zjednodušovat, budou mluvit chudičkým jazykem. Druhý extrém je číst jim knížky z 19. století, které pojednávají o skutečnostech, s nimiž se nikdy nemohly setkat.  Dejme tomu názvy venkovských procesů nebo povolání. Úplný extrém jsou třeba Karafiátovi Broučci, to je opravdu nepřátelský jazyk. Otázka je, co bychom měli dětem nabídnout, aby je to bavilo. Nyní máte mnohem větší konkurenci, než bývala dřív. Děti mají přístup k seriálům z HBO a Netflixu, což je pro ně bezprostřední, a čtení je oproti tomu námaha. Je to aktivita, kterou musíte trénovat. Dívat se na pohyblivé obrázky je celkem přirozené, zatímco poskládat si z písmenek, slabik, slov celé světy je proces. A pokud to netrénujete, tak je to náročný proces.

H: Taky je prokázáno, že při čtení se aktivují určitá centra v mozku, která potom násobí naši empatii a pozitivní vztah k jiným lidem, pochopení. Což vám zmiňované pohyblivé obrázky nedají. Takže na čtení bych určitě obecně nerezignovala.

Jak se snažíte své děti ke čtení motivovat?

H: U syna s tím opravdu bojujeme. Ten ani moc neprahne po příbězích, ale po faktech, a ty získává z YouTube. Dcera chodí do první třídy a se čtením začíná, ale je u ní vidět, že příběhy ji zajímají mnohem víc.

V: Snažíme se vybírat knížky, které by je bavily. Ale nikdy se nedá dopředu říct, co zaujme. Syna jsme například rozplakali tím, že jsme mu podsunuli Hochy od Bobří řeky. Bylo mu to tak cizí a nepřátelské, že to opravdu nechtěl číst.

H: Naopak Prašina z nakladatelství Paseka ho opravdu zaujala. Připadal si privilegovaně, když mohl číst druhý díl už během korektury, že to žádný jiný kluk na světě nemá.